Marseillské mýdlo - historie a výroba

V historii výroby mýdla zaujímá město Marseille významné místo.   leblanc.jpg

Byl to objev postupu průmyslové výroby sody Nicolasem LEBLANCEM v 18. století,který umožnil zpočátku marseillským a později  francouzským i mezinárodním továrnám na mýdlo, aby se staly tím, čím jsou dnes. Právě v Marseille zkoušela řada továren vyrobit mýdlo metodou „pokus – omyl“ tak dlouho, až se jim podařilo vyvinout moderní metodu zmýdelnění varným procesem. Tuto metodu dnes známe jako "marseillský postup za tepla“. Je třeba zdůraznit, že tehdejším výrobcům mýdla pomáhali v 19. a 20. století vědci takového kalibru, jako jsou: CHEVREUL, DUMAS, GAY-LUSSAC a BERTHELOT. Z moderních chemiků je to především McBAIN, kterému se podařilo objasnit „marseillský postup výroby“ v teoretické rovině. Pod pojmem „Marseillské mýdlo“ tedy chápeme produkt vyrobený postupem, který se zrodil ve francouzském městě Marseille.

 

„Marseillský postup výroby“: 


A. Marseillská metoda je založena na procesu, který se vyznačuje tím, že:  311.jpg

1. používá kvalitní oleje s nízkou kyselostí,
2. zahrnuje čtyři velmi specifické fáze,
3. dovoluje mýdlo zahušťovat a čistit.


B. Čtyři fáze výroby:

1. „Saponifikace“(zmýdelnění), ke které dochází v důsledku reakce oleje a louhu (NaOH) v procesu „vaření“ mýdla.   savon_de_marseille-bodillons-bases_savons-049.jpg
2. „Vysolování“, kdy se ve slaném roztoku vysráží mýdlo ve formě pevné látky, tzv. jádrového mýdla.
3. “Rafinace“, neboli opakované čištění mýdla pomocí roztoku soli a louhu.
4. „Koncentrace mýdla“, která spočívá v přidávání vody a eliminaci přebytečné soli. Mýdlo získá hladkou konzistenci.

 

C. Tento postup může být prováděn:

1. „Tradiční metodou“ po jednotlivých dávkách, kdy jednotlivé fáze výroby probíhají odděleně (tato metoda je známá jako „vaření v kádi“). 
2. „Kontinuální metodou“, která vznikla v šedesátých letech.DSC_0111.jpg

D. Tradiční metoda:
(+) Výhody: stačí poměrně jednoduché vybavení výrobny a nízké investice.
(-) Nevýhody: velmi dlouhé cykly s vysokými náklady na energii; vysoká úroveň znečištění, protože velké množství čistící vody není recyklováno; získaný glycerin má nízkou koncentraci a její zvýšení vyžaduje ještě větší výkon; složité řízení procesu výroby.

E. Kontinuální metoda:
(+) Výhody: velmi krátké cykly; získaný glycerin je dvakrát až třikrát koncentrovanější než u „tradiční metody“; nižší spotřeba energie; nevzniká žádná odpadní voda, protože voda na čištění je recyklována, plná kontrola nad kvalitou výsledného produktu.
(-) Nevýhody: vyžaduje vysoce kvalifikovaný personál, velmi nákladná z hlediska investic.

F. Technické vlastnosti 170.jpg
Po fázích rafinace a koncentrace vzniká „Marseillské mýdlo“ s koncentrací mastných kyselin 63 % (tj. 63 % zmýdelněného oleje). Je to zahuštěné mýdlo, označované jako "lisse". Vyšší koncentraci při výrobě „marseillským postupem“, jak prokázal chemik McBAIN ve své vědecké práci, zaměřené na jednotlivé fáze výroby mýdla, již nelze získat.
Při teplotě 80°C má mýdlo formu pasty. Proto se před samotným tvarováním ještě suší. 

 

                                                       DSC01097-web.jpg       DSC_0070.jpg 

                         

„Marseillské mýdlo“ a legislativa


Evropská legislativa definuje mýdlo jako kosmetický přípravek.  avis.jpg
Nejen "Marseillské mýdlo“, ale všechna francouzská mýdla musí být vyráběna v souladu s evropskými a francouzskými předpisy o kosmetických přípravcích (Nařízení EU a Rady (ES) č. 1223/2009, Prováděcí vyhláška Francouzské republiky ze dne 6. února 2001, Zákon o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších dodatků).


Výroba „Marseillského mýdla“ vychází z původní receptury vyvinuté na konci 18. století. Byla regulována dekrety, které vydal Napoleon I. během let 1811 a 1812. Mýdlo muselo být vyrobeno z olivového oleje, který byl zmýdelňován pomocí louhu (hydroxidu sodného).

Další regulace byla až v letech 1927 a 1928, kdy Odvolací soud v Aix en Provence a Nejvyšší odvolací soud vydaly rozhodnutí, která definovala „Marseillské mýdlo“ jako tzv. 72% "mýdlo", které musí obsahovat 62,5 - 64,5 % mastných kyselin, 8 až 8,5 % kombinovaných alkálií, 1,35 % volných alkálií, chlorid sodný, glycerin a 28-29 % vody. Rozhodnutí však neurčovala výrobní postup nebo kvalitu použitých tuků.

 
Koncem devadesátých let minulého století se výrobci mýdel prostřednictvím své tehdejší profesní asociace AISD (Francouzská asociace výrobců mýdel a detergentů), nyní AFISE (Francouzská asociace odvětví výroby detergentů, čistících a průmyslových čistících prostředků), rozhodli, že budou při výrobě mýdla dodržovat určitý kodex, vycházející z tradičně ověřených zkušeností. Výrobky, které se do té doby objevovaly na trhu, měly totiž pramálo společného s „Marseillským mýdlem“, jak ho definovaly výroky soudu z roku 1928. Výrobky se běžně barvily a parfémovaly. Důvodem byla i obava z konkurence ze zemí jihovýchodní Asie, které díky obrovskému potenciálu svého petrochemického průmyslu začaly vyrábět mýdla z destilovaných mastných kyselin získaných jako vedlejší produkt při zpracování palmového a palmojádrového oleje. Tento postup byl však velice vzdálený od toho, který vyvinuli francouzští výrobci mýdla během 19.století.

Kodex výroby „Marseillského mýdla“ byl formulován až koncem roku 1996, ale francouzskými úřady uznán nebyl. Teprve v roce 2003 na základě nátlaku AFISE uznalo DGCCRF (Generální ředitelství pro hospodářskou soutěž, spotřebitelské záležitosti a kontrolu podvodů) Kodex výroby „Marseillského mýdla“, který vychází z Kodexu z roku 1996, s několika doplňky. Tento kodex definuje „Marseillské mýdlo“ na základě výrobního procesu, který zahrnuje zmýdelnění tuku pomocí louhu, jak je popsáno výše. Vyloučil de facto použití názvu "Marseillské mýdlo" u mýdel vyrobených např. ze surových mýdlových základů ve formě mýdlových nudlí, které se dováží z jihovýchodní Asie.
Takto vyrobené „Marseillské mýdlo“ je vždy tuhé, protože technologický postup dle Kodexu vylučuje, aby bylo v tekuté formě.


Kodex AFISE / DGCCRF z roku 2003 specifikuje zejména kvalitu tuků. Nevylučuje živočišné tuky, které vyhovují platným evropským a francouzským zákonům (1774 / 202EEC, 78/2006 / ES a francouzská vyhláška z 25. ledna 2007). Umožňuje použití přísad, jako jsou vůně, rostlinné výtažky a obohacení tukem v množství nepřesahujícím uvedené limity. Zcela však vylučuje syntetické nebo petrochemické tenzidy.

Kodex také definuje neupravené „Marseillské mýdlo“ jako „Marseillské mýdlo bez přísad“.

Používání názvu "pravé mýdlo z Marseille" je zakázáno, a to proto, že se buď jedná o „Marseillské mýdlo“ anebo ne. Nemůže existovat „pravé mýdlo z Marseille“ a „falešné mýdlo z Marseille“. Stručně řečeno, tento Kodex je v plném souladu s Bulletinem BID (Information and Documentation Bulletin) vydávaným DGCCRF (Generální ředitelství pro hospodářskou soutěž, spotřebitelské záležitosti a kontrolu podvodů, číslo 92-069 ze dne 16.12.1991, v němž definovalo kritéria pro označení různých typů mýdla (tekuté, tuhé, měkké atd.).


„Marseillské tekuté mýdlo“.   P1010007b.png
Nenechte se tedy zmást označením „Tekuté Marseillské mýdlo“, které, jak je uvedeno výše, nemůže z technologického hlediska existovat. Tekuté mýdlo je mýdlo získané z draselného louhu (hydroxid draselný), zatímco tuhé mýdlo je získáno z louhu sodného (hydroxid sodný).


„Tekuté Marseillské mýdlo“ postrádá jakoukoli historickou legitimitu. Od roku 1980 se však objevil nový produkt “Tekuté mýdlo z Marseille“, který je výsledkem vývoje a pokračováním tradičního know-how výrobců „Marseillského mýdla“. Musí být ovšem označováno jako „Tekuté mýdlo z Marseille“ nebo „Marseillské tekuté mýdlo“, nikoliv jako „Tekuté Marseillské mýdlo“. 
V současném ekonomickém kontextu se považuje za nezbytné, aby se na označení dále pracovalo. Od roku 2004 probíhají jednání s cílem definovat statutární rámec, v němž by byl i tento problém vyřešen.

Zdroj: http://www.savon-atlantique.com/sda-notre-histoire-savon-marseille_savonnerie_france_savon-nantes_histoire-savon-marseille.html